Fisura alabastra - Modrá spára

Costila 2 490 m, výška stěny 600 m, obtíž. VI A2-UIAA.

Expres-Balt Orient supí hor­skou železnicí k sedlu Predeal v rumunských horách Bucegi. Brzdy zajiskří ve stanici Sinaia a z vagónu se vyvalí obrovské ba­tohy s našinci. Je nás šest a na­ším cílem jsou horolezecké vý­stupy ve zdejších horách. V hor­ském středisku Bušteni opouští­me civilizaci a horskou pěšinou stoupáme na útulnu Costilei leží­cí ve výšce 1760m. Je to volně přístupná, neobhospodařovaná chatka na úpatí zdejších stěn. Oddychneme si až u jejich dveří. Dřina s vynáškou batohů je u konce. Dnes máme odpracová­no. V chatce je prázdno a tak si každý vybírá tu postel, která se mu zdá být ta pravá. Pomalu se zabydlujeme a máme radost, že jsme zde sami. To až do chvíle, kdy do dveří vrazí Rumun bledý jako stěna. Nesouvisle mumlá rumunštinu a gestikuluje ruka­ma. Moc si nerozumíme, ale po­chopili jsme, že žádá o pomoc. Jeden z nás zůstává v chatě hlí­dat věci a ostatní následují Rumuna. Prodíráme se klečí až pod skalní věž Tankul Askutit, kde se nám naskýtá neradostný pohled. Na zemi pod úpatím stě­ny leží dvě osoby bez známky ži­vota. Kolem zmateně pobíhají rumunští horolezci a snaží se o oživení mladíka a dívky. Muž je očividně na pravdě Boží a tak se snažíme zajímat spíše o dívku. Je s námi i doktor Ludva, sice sto­matolog, ale znalosti má. I na něm je vidět první setkání se smrtí v horách. Zjišťuje důležité funkce těla a po zatažení víček krásných očí smeká kulicha z hlavy. Nastává hrobové ticho nás všech. I zde je naše snaha již marná. Oba mají po pádu ze stě­ny až na zem zlomené páteře. Neradostný konec mladé dvojice z Brašova a pro nás smutný za­čátek vysněné dovolené v ho­rách. Pomáháme sestrojit nosít­ka a s transportem postižených sestupujeme do údolí. Je to stras­tiplná cesta bujnou vegetací, pl­ná dřiny a smutku. Oddychneme si až v údolí, kde se loučíme s Rumuny a vracíme se zpět do chatky. Ten večer zmizely všech­ny zásoby rumu na celý pobyt.

Následující den jsme deprimo­váni  předešlými  událostmi,  že jen stěží dokážeme zkusit vy­stoupit malou stěnkou za cha­tou. Teprve třetí den jdeme zku­sit lézt, a to do stěny, ze které došlo k pádu. Naše zvědavost je silnější než strach. S Jiřím a Ferdou dolézáme až k místu, kde je   stopa   po   vytržené   skobě. Vysvětlení je prosté. Prvolezec měl pád a strhl i druholezce, skoba nevydržela a došlo k pádu na zem z výšky 50m. Stěnu do­končujeme se smíšenými pocity. Následující dny lezeme jen méně významné stěny a je nám jen útěchou průstup "Spárou mnoha tužeb na Orlí stěnu". Náš plán na výstup nejtěžší rumunskou spá­rou Fisura alabastra hatí počasí, a tak se vracíme domů.

O rok později stojím spolu s Ferdou a Ďurim pod stěnou Askutitu. Na její stěně visí nová pamětní deska dvojici rumun­ských horolezců. Nepřijeli jsme však vzpomínat, ale pokusit se o to, co se nám nepodařilo loni. Výstup nejtěžší stěnou Rumun­ska. Pohoří Bucegi tvoří konglo­merát. Vápenec, do kterého kdo­si zasadil žulové valouny ohlazené jak z říčního potoka. Velmi nepříjemný lezecký materiál. Když valoun žuly vypadne, zů­stane jamka a stává se klouza­vým stupem. Chceme mít jistotu a tak jeden den věnujeme sestu­pové trase. V opačném směru stoupáme zasněženým žlebem na vrchol Costily 2 490m. Počasí opět nepřeje. Na vrcholu zuří vi­chřice 120km/h. Přesto přechá­zíme na další vrch Caraiman, kde k obloze ční 25m vysoký po­mník padlým obětem světové války. Scházíme na chatu stejného jména a chatař nevěří vlast­ním očím, kdeže jsme se tam vzali. Jsme pohoštěni a chatař nás nechce pustit dál do údolí, pak ale rezignuje při vzpomínce, že jsme v tom počasí dokázali přejít vrcholy. Scházíme do Sinai a vracíme se zpět na chatku Costilei. V noci napadl na hřebe­nu sníh, výrazně se ochladilo a přesto nás touha po výstupu při­vádí pod stěnu Costilei. Jen Duri ztratil odvahu k výstupu při po­hledu na klikatící se spáru 600m vysokou stěnou. Vrací se zpět na chatku a já spolu s Ferdou tra-verzuji stěnou pod začátek "Modré spáry". Hornina v těchto místech přechází z tmavé šedi do modra a spára sama září modří až k vrcholu. Čeká nás perný vý­stup. Spáru přerušuje několik převisů, ze kterých visí píšťaly rampouchů. S přibývajícími pa­prsky slunce se ulamují a naše přilby dostávají plné zásahy. Místy spárou nelze lézt volně a tak přichází na řadu umělé po­můcky. Mnohdy visí naše těla ve smyčkách lan a volně se pohupu­jí nad stále se zvětšujícím prázd­nem doliny. Je to veliká dřina a zároveň pavouci práce. Mnohdy se mi hlavou honí pořekadlo "Kdybych to byl bejval věděl, tak bysem sem nejval nechodil-není lepší hrát tenis a popíjet šampá-ňo s paní doktorovou?". Vše však má svůj konec - i tato těžká spá­ra končící obrovským převisem. Poslední délka vede krásnou ex­ponovanou stěnou a stává se višní na dortu. Jsme po deseti hodinách velké lopoty na konci výstupu. Je 16. června 1982 a naše vášeň výstupu má koneč­nou při stisku rukou na vrcholu. Čeká nás sestup sněhovým žle­bem, návrat na pevnou zem a ú-tulnost chaty. Duri nám jde v ú-strety a zubí se jak pes na kost. "Dostal jsem ho!" Při jeho návra­tu na chatku načapal zloděje. Měl už naše věci, spacáky, vařiče a jídlo pěkně v ranci. Měl však i smůlu, neboť narazil na synka z Valašska a Ďuriho lopaty mu da­ly co proto. Následující den schá­zíme oslavit výstup do Sinai a pak půlnočním Balt-Orient-směr Československo.

Láďa Šembera