Smutný návrat

Weisshorn 4 506 m, JV hřeben

 
Weisshorn je vedle Matterhornu považován za nejkrásnější horu nejen Walliských Alp, ale Alp celých. Vyniká svou souměrností s hřebeny, které jsou tvořeny jak skálou, tak firnem. Jeho vylezení v sobě skrývá 3 000 m převýšení z údolí Mattertal. Je srpen roku 1996, když parkujeme naše tři auta na louce u soukromníka v o-sadě Randa. Je nás početná parta horolezců z našeho klubu. Manželé Jirka s Majkou, Mirek s Renatou, Petr s Inkou, Jana, Standa, já a syn Pavel. Naše batohy se začínají plnit potřebným materiálem na výstup. Čeká nás půldenní vynáška k chatě Weisshorn do výšky 2 932m. Mohutný hang nad údolím protíná klikatý chodníček zarostlý bujnou vegetací. Krok co krok nabíráme výšku a kocháme se pohledy okolní přírody. Stromy vystřídala kleč a tu pak sufoviska kamenů až nás chodníček přivádí k chatě. Všichni si radostí oddychneme u její terasy. Dnešní den lopoty je u konce. Je nádherný podvečer a okolní vrcholky čtyřtisíco-vek okolo září zapadajícím sluncem. Z každého vyzařuje pocit štěstí při pohledu na tu krásu kolem. Chata je otevřena, ale nikdo zde není. Vystupuji nad chatu a u kolmé skalní stěny zatloukám dvě skoby. Vytvářím přístřešek z celty, která nás bude chránit před ranní rosou. Spolu s Mirkem a synem zaléháme do spacáku a oddáváme se horskému spánku. Ostatní využívají pohostinnosti chaty. Odchod na výstup je stanoven na pátou hodinu ranní.
Ráno je chladné a temné, když opouštíme náš přístřešek. Z chaty zní hlasy a o pár minut se scházíme na kraji ledovce. Zde začíná náš výstup na Weisshorn. Ten tvoří zaledněný žlab táhnoucí se až na JV hřeben. Zpočátku mírný, později až 55 stupňů strmý. Renata s Janou nemají odvahu dál stoupat a vracejí se na chatu. Ostatní se navazují na lana, aby se zvýšila bezpečnost postupu. Slunko již vyběhlo na oblohu a v dáli se kupí mraky. V polovině žlebu se nám odkrývá úchvatný pohled na vrchol a stále se zvětšující severní stěnu Matterhornu.
 Stále mrzne a tak sníh dobře drží. Uklouznout zde ve žlebu by byla nebezpečná jízda jak na tobogánu. Jsme na jeho konci a mám mrazení v zádech. Pohled na další část výstupu nahání hrůzu. Před námi se klikatí kilometrový, skalně-ledový strmý hřeben. Náš výstup žlebem zabral příliš mnoho času a mám obavu, že časově vrchol a sestup do večera nezvládneme. Standa se vrací zpět, pohled na vzdálený vrchol mu vzal naději. Je umění se včas rozhodnout a odhadnout své schopnosti. Každý má právo na svůj další osud. Spolu se synem lezeme přes skalní věže dál hřebenem. Za námi se vydává Petr s Inkou a nakonec i Mirek, který váhá, zda pokračovat nebo sestoupit se Standou. Hřeben je poset množstvím věžiček a sněhovými převějemi, mnohdy ostrými jak střecha domu. Na každou stranu spadají 800 metrové srázy stěn zakončené mohutnými ledovci na dně dolin. Obloha se stále více zahaluje kupovitou oblačností, až nás mraky pohlcují do své běloby. Trojici za námi jsme se značně vzdálili a navzájem na sebe nevidíme. Rovněž vrchol zmizel v mracích. Hřeben je tak ost-rý,že nezbývá, než se navzájem jistit lanem. Náhle se před námi objevují dvě zasněžené postavy. Jsou to Angličané a jejich gesto zdviženého palce k obloze značí, že byli na vrcholu. Prý to už není daleko. Při viditelnosti pěti metrů stoupáme, spíše se hrabeme, za-vátou stěnou sněhu stále výš a vrchol v nedohlednu. Můj pohled na hodinky a zkušenosti velí k návratu. Už chceme otočit, když vítr protrhl oblohu a dvacet metrů nad námi odkryl špičatý vrchol ozdobený železným křížem. Odměna za tu námahu je tu. Radost obou je obrovská. Padáme si do náručí a obejmutí od syna je zvlášť dojemné. Špičatý vrchol Weisshornu ve výšce 4 506m nám dopřává svou náruč. Jen okolní hustá mlha kazí naše naděje spatřit Wallisské Alpy v celé své kráse. Je čas návratu stejnou cestou zpět. Nahoru to jde vždy lépe než dolů a tak jsme stále spojeni lanem a domluveni pro případ uklouznutí, na kterou opačnou stranu odskočím při pádu syna, aby nás lano zachytilo přes hřeben. Naštěstí tuto techniku nemusíme použít a zdárně se vracíme až k ústí žlebu. Poryvy větru přináší útržky lidského hlasu z doliny, jakoby někdo volal o pomoc. Zastavujeme a nasloucháme s uchy napnutými k dolině. Hilféé! Hilféé! Německé volání o pomoc je zřetelné, ale ten hlas jakoby patřil Petrovi? Spouštíme se na laně rychle žlebem, co to bezpečnost sestupu dovolí. Hustá mlha nám zakrývá pohled pod sebe do doliny a stále silnější hlas o pomoc vyvolává mrazení v zádech. Vítr opět odvál cár mraku a nám se odkryl pohled dolů. Uprostřed žlebu stojí volající Petr a vedle něj sedí schoulená Inka. Z doliny postupuje skupina horských záchranářů. Téměř součastně se všichni scházíme u postižených. Zpovídám Petra a Pavel dumočí záchranářům německy. Na hřebenu měli problémy a tak se vraceli zpět. Ve žlebu byl už rozbředlý sníh a Petr uklouzl. Strhl sebou svoji ženu a oba vytrhli Mirka, který je jistil přes cepín. Cepín zaražený do sněhu nápor nevydržel a všichni se na jednom laně svezli svahem. Lano se pak zachydo za kameny v ledovci, zbrzdilo a zabránilo dalšímu sjetí svahem. Štěstí v neštěstí! Inka nebyla schopna pro zranění sestupu a Mirek běžel přivolat pomoc na chatu.
Jsme otřeseni, ale každá situace má řešení. Záchranáři už natáhli fixní lano a Inku položili do vaku pro spuštění po sněhu. Na sutí ji nakládají do nosítek a tran-sportují k chatě Weisshorn. Petr má něco s nohou a tak je snášen na zádech jednoho záchranáře. My se synem sestupujeme sami a alespoň pomáháme s transportem použitého materiálu záchranářů. Dolinou zní hukot blížícího se vrtulníku, ale ten pro mlhu nemůže na moréně ledovce přistát a vrací se zpět. Na chatě je živo jak za dne, i když už okolí zahalila nadcházející noc. Naši další pomoc záchranáři odmítají a sami do půlnoci oba zraněné snáší do doliny, kde čeká připravená sanita. My zbylí uleháme do spacáků se smíšenými pocity. Hlavou se honí myšlenky posledních hodin a spánku se nedaří. Na druhý den scházíme k autům a čeká nás návštěva nemocnice ve Vispu, kde je bilance neradostná. Petr zlomený kotník, stejně tak Inka plus několik zlomených žeber. Pro budoucnost drahá zkušenost postižených i těch, kteří se ji zúčastnili. Neopatrnost v horách se trestá dvojnásob krutým trestem.

Láďa Šembera