Špica špic

Alpskou dolinou ve francouzkém La Berárde v pohoří Ecrins hučí horský potok tajícího ledovce obrovskou silou.Občas to zaduní, to jak voda strhává sebou kameny jež naráží o skalnaté dno a připomíná to blížící se bouřku. Předpovídané počasí má být dopoledne dobré,odpo-ledne se neví! To nám prozradila správkyně zdejšího kempu s tím.že se uvidí! Dolinu obklopují ze tří stran mohutné masivy skal a tu čtvrtou kaňon jímž se klikatí horská cesta, která nás dovedla až sem. Mobilní signál tu nahrazuje několik telefonních budek rozesetých po dolině. Konec světa, ale nádherná příroda na každém kroku. Dnes máme v plánu alespoň spatřit Dibo-novu věž a když se zadaří rozhlédnout se po okolí i z jejího vrcholu. Čeká nás čtyřhodinový výstup pod stěnu k chatě Soreiller ležící ve výšce 2 730 m.n.m.

Začínáme pohodlně. Usedáme do auta a sjíždíme 3km do osady Eta-ges. Je zde několik starých stavení bez známek života a parkoviště. Zde opouštíme auto a čeká nás
výstup roklí s mnoha vodopády horské bystřiny s převýšením přes tisíc metrů. Cestu udává vyšlapaná pěšina botanickou zahradou, kterou tu nikdo nesázel.ale příroda to vše zařídila sama. Takové množství nádherných rostlin se jen tak nevidí a všemu vévodí trsy obrovských zlatých Lilií. Doma by je jen ztěží dokázal vypěstovat odborník. Vašek každou chvíli ostří objektiv fotoaparátu a snímek za snímkem ukládá do digitální karty. Mám až obavu o ztrátu času, ale ta květena kolem si to zaslouží. Blížíme se k ústí rokle s burácející vodou a stále obtížnějším terénem pro postup. V jednom místě dokonce vodu hradí velká kláda. Po ní vede jediná možnost dalšího postupu. Zdoláváme další stěnky až po zlom doliny nad námi, kde se nám odkrývá možnost prvně spatřit Dibonovu věž. V průvodci kdosi napsal: Když ji spatříme při výstupu soutěskou Soreiller, pociťujeme vždy stejné vzrušení a nemůžeme od ní odtrhnout pohled. Neexistuje druhá taková hora, která by byla tak výjimečná a měla tak čisté tvary. Je nám za těžko představit si sebe sama na ostří této špice. Musím doznat,že i já od této chvíle nemohu odvrátit zrak jiným směrem a to máme ještě k jejímu úpatí dvě hodiny pěkného stoupání. Zatím se znenadání začínají spojovat okolní mraky a drobně mrholí. Vhod přichází větrovka a když docházíme na terasu chaty drobně prší. Je to zklamání, ale jsme v horách a to se často stává. Možná jedenáctá rozhodne. Zatím v klidu prohlížíme útroby chaty. Je tu sympatická, jak jinak francouzská chatařka a několik ubytovaných domorodých horolezců. Náhle jsme vyzváni k uložení našich batohů před chatou. Chvíli nám to nedochází, ale blížící se hukot vše vyjasňuje. Z doliny se objevuje helikoptéra pod kterou se pohupují dva velké vaky se zásobami. Trvá to jen několik vteřin, kdy dochází k výměně vaků a helikoptéra, aniž by přistála, mizí dolinou. Máme na chvíli o zábavu postaráno. Pomáháme s vybalováním a odnášením věcí do chaty. Je to vše potřebné, jídlo, pití i povlečení a prádlo pro chod chaty. Přestává pršet a pro nás je to signál se rozhodnout co podnikneme. Všichni mizí do chaty a jen naše tři postavy stoupají sněhovým polem pod východní stěnou Dibonovy věže. Pokusíme se o výstup i přes nepřízeň počasí,vždyť jsme sem jeli 1 500 km a mé heslo: Lézt se musí umět za každého počasí, přichází na pořad dne. Vrátit se můžeme kdykoliv.
Vybíráme výstup po ostří JV pilíře táhnoucího se zprava k vrcholu této 400m vysoké fascinující věže. Spodní část je pro nás velmi obtížná a nám časově nezbývá než ji oblézt
V stěnou a natraverzovat zpět na pilíř o něco výše. Skálu zde tvoří krásná pevná žula s drobnými, ale jistými chyty. S přibývající výškou je to i velmi vzdušný, exponovaný výstup. Jen v polovině cesty udává směr otevřený kout s větším pocitem jistoty. Naše důvěra je ted svěřena do 50m lana silonu a vzájemné důvěře v jištění, které je zde v dostatečné míře zajištěno skobami. Jen pro větší pocit jistoty občas přidám někde vklíněnec nebo smyčku. Dostáváme se k vrcholovým plotnám jejichž okraje tvoří ostří nože táhnoucí se až k vrcholu. Plotny jsou velmi hladké s minimem vlnek. Směr zde udávají navrtané nýty k jištění, které náhle nabírají na lesku. Zabráni výstupem ani nestačíme sledovat, že se mraky rozestupují a začínají na nás dopadat tolik hřející paprsky slunce. Jakoby odměna za tu námahu při výstupu. Odkrývá se to co jsme dosud nespatřili a tím je úžasný pohled po celém pohoří  Ecrins. Nejvíce prožívá výstup Martin. Je v Alpách prvně a hned takový exponovaný výstup, o kterém mnoho horolezců může jen snít. Dokáže se však při svých 16 letech se stěnou pěkně poprat a jeho táta postupující pět metrů za ním umí dobře poradit. Při dobírání lana sleduji dvě postavy opouštějící chatu na sestupu. Dolinou zní mé dlouhé „Ahooj" a dva body se zastavují a mávají nám na pozdrav do stěny. Je to Jana se Zuzkou, které vystoupaly až k chatě a teď se vracejí. Nám k vrcholu zbývá poslední lanová délka. Když dolézám na její konec nevěřím svým       očím. Vrcholek tvoří špice na kterou se dá stěží a se sebe zapřením postavit. Odlézám stranou    abych mohl dobrat kamarády a podělit se s nimi o pocity s dosažení úžasného    alpského vrcholku. Oblohu zalila blankytná   modř   a naší radost jen umocňuje. Odvazuji se od lana abych se postavil na tu vrcholovou, špiců  špic,  pro snímek  na  památku. Je ve mně malá dušička, expozice je úžasná. Pode  mnou je 400m    volného prostoru a na dno doliny chybí 1 500m. Stačil by silnější proryv větru a prolétl bych se jako pták, ale s tvrdým dopadem. Sestoupit do doliny je zde paradoxně mnohem snazší. Čeká nás lOOm slanění po laně a pak lehčí skalní terén, který zvládáme už samostatně bez lana Dlouhá suťová dolina se sněhovými poli a opět chata Na její terase popíjí chatařka kávu a se vztyčeným palcem k obloze nás vítá jako vítěze. S uznáním nám blahopřeje k výstupu. Jsme dnes jediní kdo stanul na vrcholu AI. Dibony. Čeká nás sestup dolinou k autu a pak večeře našich rodin v kempu. Položit nohy na stolek, otevřít francouzské vínko a znovu prožít dnešní den vzpomínkou. Zítra nás čeká přejezd dvou sedel na trase Tour de France, sedlo Galibier 2 645m a Iseran 2 770m, nejvyšší silniční sedlo Francie. Pak sedlo M.Bernard do Itálie, do doliny Valsavarenche a výstup na ledový vrchol Gr. Paradiso 4 061m. Tak HOŘE ZDAR!

Láďa Sembera