BADIL

 

Piz Badil 3 308m-SV stěna,Cassinova cesta V+,Ao-900m kompaktní žulové stěny.

Výstup - 20.8.2003 Ladislav Šembera-Petr Martinec

 

Piz Badil stojí v nejkrásnější  horské krajině,jakou si člověk dokáže představit ve Val Bondasca v Bergelu.Nad údolím se velkolepě zvedají špice vrcholů z mladistvě svěžího,světlého granitu.Se svou směsí švýcarského pořádku a italského šarmu jsou Promontogno a  Bondo dvě opravdově  horské vesnice,ne ona nadutá místa,která se snaží být městy,jak je tomu často u zimních středisek.Nádherně romantická krajina!Člověk se posadí,dívá se a vdechuje doušky tento nádherný vzduch vonící listím,pryskyřicí a svěžím větrem. Zapomena na všechno,dokonce i na to,že sem vlastně přišel lézt.Piz Badil  není příliš vysoký-3308m.Není zde žádný velký ledovec a také hory kolem nejsou nijak zvlášť velkolepé.Ale jeho severovýchodní stěna je devět set metrů vysoká a má v sobě cosi z dokonalosti-toto napsal o Badilu Gaston  Rébuffat vynikající francouzký horolezec.

Kapky deště bubnují na náš stan v kempu v osadě Bondo a nastávající noc nebude bezesná,ale plna očekávání rána a budoucího rozhodnutí o našem dalším výstupu v Alpách.Máme za sebou dlouhý namáhavý  ledovcový výstup na Piz Bianco 3995m v Bernině.Pověstný ledový hřeben" Bianco" jsme zvládli bez obtíží a teď jsme se rozhodli vyměnit stoupací železa a cepíny za lehké lezečky a sílu vlastní prstů.Ráno nás vítá azurovou modří a stan rychle osychá.Balíme a opouštíme poklid nastávajícího dne. U správkyně kempu platíme mýtné pro vjezd auta do doliny Bondaska.Tím máme možnost ušetřit dvě hodiny pochodu dolinou s batohy na zádech.Lesní cestou podél řeky Mairy nabíráme výšku až do míst,kde cesta končí.Zde je už jen drsná příroda a chceš-li spatřit její krásu,musíš dál pomocí vlastních sil.Obtěžkáni batohy stoupáme příkrým svahem horského chodníku lemující mohutné kmeny borovic až k poslednímu místu civilizace,chatě Saas Fura 1904m.Zde se naposled občerstvíme a pokračujeme dolinou pod stěnu Piz Badilu. Stromy již zmizely,posléze i pěšiny a nezbývá než poskakovat z kamene na kámen až do místa,kde uznáme přečkat noc v bivaku poblíž  nástupu do stěny.Je krásný podvečer,úplné žně na focení končícího dne.Ticho občas naruší burácející  kamenné laviny řítící se stěnou Piz Cengala.Důkaz oteplování a tání ledovců máme před sebou jako na dlani.Naše vzdálenost od  lavin nám však dává pocit bezpečí.Celou noc nás však budí jejich dunění.

O půl páté nás budí hlasy procházejících horolezců.Jejich čelové svítilny blikající temnotou doliny připomínají let světlušek. Je jich stále více a více,až mne mrazí v zádech při jejich počtu.Takový nápor nezažívá Badil každý den.Alespoň je naděje na dobré počasí,jinak by tolik lezců do stěny nenastupovalo.Necháme je všechny přejít,už nemusíme chvátat pod nástup,bude tam pěkná tlačenice.Snídáme a vyčkáváme prvního rozbřesku,abychom pak už za  světla mohli nastoupit do stěny.Lezci před námi se rozdělili a většina z nich směřuje na snadnější severní žebro.Šplháme hladkou stěnou do sedla,ze kterého spatřujeme SV stěnu Badilu ve své mohutnosti.Je to úžasný monolit kompaktní žuly čnící k obloze do výše devíti set metrů..Petrovi zatrnulo a dlouze se rozmýšlí,zda do stěny nastoupí.Znám ty pocity a rychle odvádím pozornost na lezce již nastoupené do Cassinovy cesty.Vidíš jak jim to jde,ani nás nebudou zdržovat!Dodává si odvahy a navazujeme se na dvě padesáti metrová lana.Náš výstup stěnou stěn může začít.

Cassin,Esposito a Ratti-italští horolezci nastoupili do této stěny jako první.Současně s nimi nastoupili do stěny další dva-Molteni a Valsecchi. Spolu pak vytvořili silné družstvo a tři dny stěnou hledali výstupovou trasu.Počasí jim nepřálo a přesto třetí den dosáhli vrcholu.Bylo 15.7.1937.Pro sestup použili normální cestu na italské straně.Při pěkném počasí je to lehký sestup,ale rozběsněné živly,sněhové víry a ledové proryvy větru z ní udělaly mimořádně těžký sestup.V krátké době zemřel Molteni. Ostatní šli s námahou dál.Valsecchi,který smrt kamaráda nezpozoroval,hledá Molteniho očima.Potom pochopí,propukne v pláč a umírá.Stejně jako jiné hory si Badil nechal vítězství draze zaplatit.

Traverzujeme ze sedla do stěny kde začínají první lezecké úseky.Je to teď na mých schopnostech a zkušenostech,zda se nám výstup podaří.Petr je v takové stěně nováčkem a bez potřebných zkušeností.Přelézám první kout a hladké plotny nad ním.Už vím,co je této stěně 4+ a nás čekají úseky ještě o stupeň těžší.Obdivuji Cassina,který musel cestu stěnou hledat,aby našel správný směr výstupu.My to máme usnadněné tím,že máme nákres výstupu a nemusíme zatloukat skoby na jištění neboť jsou zde již zatlučeny.Naše lehká nylonová lana a speciální lezecké boty nám usnadňují postup a znovu musím vzdát poctu těm,kteří byli průkopníky této stěny.Dostáváme se k prvnímu těžkému místu.Je to převislý blok na levou ruku a pomocí opory nohou protilehlé stěny jej překonávám bez větších obtíží.Můj zrak za hranou mi však nedělá radost.Před námi se objevují tři lezci a před nimi další dva.Je mi jasné,že je těžké místo zdrželo a tím pádem budou určitě pomalí a nám nezbude,než čekat na jejich odlez. Vidina rychlého postupu je ta tam.Nasbírali jsme za nimi přes tři hodiny čekání na jistících stanovištích.Jsou to všichni Italové a poslednímu,kterému neustále dýchám na záda,si  dlouhou chvíli krátíme konverzací.Je to profesionální cyklista z Aosty a kamarád horolezec  jej nalákal do této stěny.Fyzičku má,ale ten postup je na mé gusto pomalý.Nejvíce ho dorazím,když mu sdělím svůj věk,padesáti dvou let.Nevěřícně a uznale zakroutí hlavou a něco zamumlá o Cassinovi. Překonali jsme už i nejtěžší kolmý kout,stometrové hladké plotny a dostali se až vrcholovému komínu.Oblohu zastřely mraky,výrazně se ochladilo a začíná drobně pršet s vločkami sněhu.Oblékáme bundy s nadějí,že hůř už nebude,se soukáme komínem k vrcholovému severnímu hřebenu.Jsme ve stěně třináctou hodinu a vrchol konečně na dosah.Ne však vytoužený návrat pod stěnu.Ztráta času na stanovištích za italskými lezci má svůj vrub.Nastávající noc a počasí velí k opatrnosti a nezbývá,než na vrcholu přečkat noc.Dolézám k vrcholovému obelisku a navzájem se společně fotíme.Zároveň dochází i na loučení.Italové zatoužili po teple chaty na jižní italské straně Badilu. Mají na to půl hodiny světla a hlavně snadnější sestup. My se musíme vrátit pod severní stěnu,tam zůstaly naše spacáky a nepotřebné věci k výstupu a v dolině auto.Podle průvodce vím,že za vrcholem je postaven plechový bivak.Po padesáti metrech nedaleko hřebenu svítí žlutě natřený náš spásný úkryt.Je to bouda ze dřeva pobitá plechem o rozměru tři krát tři metry se šesti těsnými palandami a dekami,právě pro takové ztroskotance,jako jsme dnes  my.Díky biváčku,díky stavitelům!Rychle zout těsné lezečky,něco pojíst,pít už není téměř co a rychle zalehnout pod vlněné deky.Drobné bubnování na kryt bivaku budí naše ztuhlá těla.Sahám pro další deku,nechci slyšet sílící bouři venku.

Ráno,když otevřu dveře,moje běloba tváře se podobá té venku.Sněhové mraky valící se přes vrchol s viditelností pěti metrů vyvolávají mrazení v zádech.Vše kolem je poseto vrstvou krup a chlad mne nutí dveře uzavřít.Nastává rozhodnutí,co dál a kudy dolů.Do Itálie by to bylo snadnější a bezpečnější,ale také patřičně delší s návratem pro věci na švýcarskou stranu.Rozhodujeme se více riskovat a slanit severní žebro do hloubky jednoho kilometru.Vše jde na mou zodpovědnost a zkušenosti.Nejsem v takové situaci prvně a Petr se  odhodlal nastávající útrapy podstoupit.S největší opatrností sestupujeme rozeklaný vrcholový hřeben.Mlha se přes nás převaluje a často je vidět jen několik metrů pod sebe.Dostáváme se do strmých částí a začínáme se spouštět na lanech.Jsou už navlhlá a těžká,ruce bolí od manipulace s nimi a navíc  musím při dojetí na jejich konec,běhat stěnou do stran a hledat další vhodné stanoviště.Asi v polovině sestupu se mraky rozestupují a prosvítá blahodárné sluneční teplo.Naše radost je však předčasná.Během půl hodiny padají kroupy a opět vydatně prší.Jako by se stěna mstila za naši opovážlivost.Také se nám při stahování třikrát zasekává lano a nezbývá než opět vylézt stěnou nahoru a lano uvolnit.Badil nám dává na sestupu co proto.Konečně posledních padesát metrů slanění a po osmi hodinách stojíme v bezpečném sedle.Seběhnout k našemu úkrytu,svléci vše mokré a už zase za slunečních paprsků pokračovat dolinou k chatě Saas Fura na zasloužené občerstvení.

Buď pozdraven Piz Badile!