Alpský pilíř

Grossglockner 3 797m-východní pilíř, výška stěny 1 200m, obtíž: 3-4 UIAA

Po vydařených výstupech na Matterhorn a Mont Blanc přichází
listopad 89 a sním otevření hranic. Zaplesalo nejedno srdce horo-
lezce. Už v květnu následujícího roku vyrážím spolu se synovcem
Jirkou Klekarem do sousedního Rakouska. Naším cílem je nejvyšší
hora této alpské země Grossglockner - Velký zvon, ležící 3 797m
nad mořem.
Ocitáme se v Národním parku Hohe Tauern. Po zaplacení mýtné-
ho, projíždíme známou alpskou Hochalpenstrase na parkoviště Franz
Josefs Hohe. Je zde betonové monstrum pro parkování aut, které se
nám nelíbí, ale stává se našim noclehem a ochranou při špatném
počasí. Je všední květnový den a nikde ani živáčka. Z terasy par-
koviště máme jako na dlani východní stěnu Grossglockneru a pokou-
šíme se nájít pro nás výhodnou trasu výstupu. Jako ideální se nám
jeví východní pilíř začínající přímo nad ledovcem Mittleres
Pasterzenkees. Jeho výše je přes 1 200m. Je podvečer a dolinou
před námi se převalují mraky, drobně mrholí. Uleháme do spacáku a
necháváme vše osudu na příští den. Ráno je chladné a obloha jasná.
První paprsky slunce dopadají na východní stěnu Grossglockneru a
barví ji dozlatova. Tušíme krásný den a hned po snídani sestupuje-
me po schůdkách vedle ozubnice lanovky dolů na ledovec. Při krocích
po ledovci nás provází studený vítr a z drobného potůčku jež brázdí
ledovec doplňujeme vodu na pití. Postupujeme přímo k východnímu pi-
líři a když docházíme k jeho úpatí olizují nás první paprsky slunce.
Rázem tělo dostává plno energie a chlad se mění na příjemné teplo.
Jen těžké batohy s materiálem na výstup a na bivak nám znepřijemňu-
jí postup. Pilíř tvoří drobné skalky střídající zamrzlé šikmé trávy.
Stále postupujeme společně a ani nám nenapadne vyndat lano a věci na
jištění. Jsme na každý stup a chyt tak soustředěni, že nepozorujeme
přelezení již poloviny pilíře. Žízeň však velí k odpočinku. Usedáme
na skalní polici a sledujeme okolí. Nalevo od pilíře spadá mohutný
ledovec s mnoha seráky. Sníh a led zde vytvořily zvláštní tvary.
Sluneční teplo mění jejich tvary a mnohdy se ulamují a řítí s racho-
tem stěnou dolů. Ještě, že jsme na celkem pevné skále. Věříme si na
tolik, že postupujeme stále bez jištění až na konec pilíře. Ten uko-
nčuje velké šikmé sněhové pole. Nad ním ční k obloze skalní vrchol,
náš cíl. Necháváme nepotřebné věci na konci pilíře a jen se stoupa-
cími železy a cepínem stoupáme k vrcholu. Ten tvoří vlastně vrcholy
dva. Mezi nimi je exponované těžké sedlo. Máme však štěstí. Je zavá-
té dostatečně sněhem a lze jej dobře přejít. Sníh tvoří ostrý hřeben,
který je konečnou dvou kilometrových žlebů spadajících do doliny na
obě strany. Jirka se trochu opozdil. Je v takové výšce prvně a to
unavuje dvojnásob. Dodávám si odvahy a jak provazochodec přecházím
sněhový hřeben. Podařilo se! K vrcholu už zbývá jen několik metrů.
Ten zdobí obrovský železný kříž. Usedám vedle něj a připravuji lano
pro případ, že Jirka o něj požádá až bude překonávat ostrý hřeben.
Je na něm patrná únava, ale lano odmítá a po několika minutách si
padáme do náručí na vrcholu Grossglockneru. Nádherné rozhledy kolem
umocňují naši radost z dosažení vrcholu.
Následuje sestup zpět na pilíř a dlouhý traverz sněhovou plání
do jižního sedla, kde je chata Erzh. Johann. Je mimo provoz, ale
nouzová místnost je otevřena. Ani se nám nesnilo, že budeme spát na
pohodlné posteli. Nejsme zde sami. Osazenstvo tvoří dva Rakušané a
čtyři Poláci. Chystají se příští den na vrchol a mají radost z našich
poznatků, že přechod sedla mezi vrcholy je zasněžen. Pro ně je to
nejtěžší místo výstupu. Ráno sestupujeme po ledovci Hofmanns kees.
Na jeho konci nám začíná pršet. Ještě přeběhnout dolinu a vystoupat
podél zubačky na parkoviště. Trochu jsme promokli, ale nevadí.
V autě čeká teplé suché oblečení.
Máme před sebou ještě pár dní dovolené. Pro Jirku je tato dovo-
lená v Rakousku opravdu zvláštní. Vždyť je zrovna vojákem základní
služby. Ještě loni by to byla věc neuskutečnitelná. Rozhodujeme se
navštívit v Itálii Dolomity. Nejsme si však jisti, zda byla již zru-
šena vízová povinnost s Itálií. Z omylu nás vyvádí až italský celník
při hledání víz v našich pasech. Škoda, musíme zpět do Rakouska.
Místní celník kroutí nechápavě hlavou, že jsme tak rychle zpět, ale
my víme své. Odjíždíme do Wilder Kaiser, pohoří ležící na pomezí ně-
meckých hranic. Zde se nám daří vystoupit JV zářezem na známí
Flaissbank 2 180m v obtížnosti 5+ UIAA. Na zpáteční cestě se zastavu-
jeme ještě na Dachsteinu. I zde se nám daří vystoupit na Kleine
Dachstein 2 932m západním žebrem. Od jezera Gosausse na vrchol a zpět
je to 26 km a to vše za jediný den. Při té vzpomínce, smekám klobouk
nad tím výkonem ještě dnes.
Láďa Šembera