Velká Cima

Cima Grande 2 999m-Dibonova hrana, výška stěny 550m
obtížnost: 4+ UIAA.

Sen o vylezení jedné ze tří věží Lavaredo v Dolomitech mi často nedal spát. V dobách, kdy jsme ještě mnozí nesměli cestovat na západ od naší hranice, byla jediná možnost jak tyto oblasti spatřit, jezdit prstem po mapě nebo se podělit o zážitky s někým komu to umožněno bylo. Při spatření fotek severních stěn Tre Cime v Dolomitech mi lítostí vždy srdce posmutnělo, že nikdy tyto nádherné věže ve skutečnosti nespatřím. Přišla však jiná doba a sen se náhle mohl uskutečnit.

Je srpen roku 2000 aspolu se svým synem Pavlem projíždíme horským střediskem Sexten v severní části italských Dolomit. Cesta nás dovádí na záchytné parkoviště v dolině Fiscalina. Dále musíme po svých. Čeká nás čtyři hodiny stoupání dolinou pod severní stěny Tre Cime di Lavaredo. Balíme potřebné věci do batohů a v pozdním odpoledni vyrážíme na cestu. Náš obzor zdobí nespočet krásných věží sextenských Dolomit. Stále strmějším horským chodníčkem stoupáme na chatu Locatelli. Je právě nejvyšší čas. Na obloze se povalují husté tmavé mraky, jen zatáhnout za splachovadlo. Sotva položíme batohy na terasu u chaty, někdo za ten špagát zatáhl. Spouští se řádný liják a my děkujeme osudu, že jsme pod střechou v suchu. Je podvečer a náš plán o bivaku pod severními stěnami Cim se začíná hatit. Jak prudce déšť přišel, tak ustal a vítr vyčistil obzor. Poslední paprsky zapadajícího slunce dopadají na severní stěny Cim a vytváří barevnou nádheru končícího dne. Zde od chaty Locatelli jsou nejkrásnější pohledy na věže Cim. Celá chata je na nohou a kdo má čím fotit, točit je na terase. Dodáváme si odvahy a pokračujeme horskou loukou až k obrovskému kamennému suťovisku, kde hledáme vhodné místo pro bivak. Je zde nespočet obrovských balvanů vhodných pro naše nouzové přespání. Kapající voda v převisech a únava nás brzo zmáhá k tvrdému spánku.

Ráno je chladné, a na obloze se povalují jen drobné cáry bílých mraků. Náš první pohled patří našemu cíli. Nad námi ční k obloze Cima Piccola, Cima Grande a Cima Ovest, seskupení tří skalních věží čnící k obloze do výše 550 m. Dibonova hrana na Cimu Grande je tím naším vysněným cílem. Hned po skrovné snídani stoupáme po kamenech přímo k naší hraně. Hranu tvoří souběh východní a severní stěny. Je to údajně nejkrásnější hrana v Dolomitech a tak se máme na co těšit. Změna počasí k lepšímu přilákala na tuto výstupovou trasu několik lezců. Ve stěně je už  trojice lezců a podle řeči se jedná o Angličany. Za nimi nastoupil manželský pár Němců. Prvních 50m této stěny je nejtěžší z celého výstupu. Je to kolmá stěna s jedním převisem, kde žena bojuje s jeho přelezením a nakonec vše vzdává a vrací se zpět k nástupu. Její partner je nucen se vrátit také. Teď je řada na nás. Stěna je velice chladná a při dotyku mi mrznou ruce. Tělo se ještě nedostalo do toho správného tepla a rytmu postupu. V převisu si neustále musím zadýchávat ruce až teplota zahřátých prstů dovolí udržet váhu těla na jejich konečcích. Je vyhráno, stojím nad převisem u dobré skoby a dobírám lana od Pavla. I on je na tom stejně. Co chvíli se lano zastaví a slyším mohutné dýchání pode mnou. O sto metrů výše již paprsky vycházejícího slunce dopadají na naši hranu. Oba se těšíme až i na nás dopadne jejich teplota. Trochu jsme se zdrželi a dolezla nás dvojice italských lezců. Derou se bezohledně před nás, aniž si uvědomují, že teď zase budeme čekat my na jejich odlez. Ale nevadí, my máme času dost. Dočkali jsme se i slunečních paprsků a lezení se stává radostným požitkem. Výstup udává krásné stěnové lezení podél hrany. V polovině výstupu hranu uzavírá velký převis. Musím se stěnou dostat vlevo k šikmému 50m vysokému komínu. Je dost úzký a tak mi vadí batoh na zádech. Soukám se mezi stěnami až na jeho konec a oddychnu si po jeho vylezení. Teď to čeká syna. V horní části ztrácí výstup na kolmosti a obtížnosti. Vychutnáváme si výstup pohledy na okolí. Úžasný je pohled na Cimu Piccolu. 350m úžasně štíhlé věže budí pocit respektu. Jsme nad jejím horizontem a to je známka, že k našemu vrcholu není daleko. Italové se vracejí a podle nich to prý dál nevede. Nevěřím a sestupuji z vrcholku věže do sedla a znovu stoupám na další věžičku. Teď teprve spatřuji hlavní vrchol, který zdobí železný kříž. Stačí slézti několik metrů a znovu vystoupat. Cima Grande nás vítá na vrcholu. Děláme zápis do vrcholové knihy a kocháme se pohledy na vše kolem. Chata Locatelli se jeví jak krabička od zápalek a daleko na severu jsou zasněžené vrcholky V.Taur. Využívám součastnou možnost techniky a spojuji se s domovem. Oznamuji, že jsme na vrcholu a v pořádku.

Každý výstup však končí až dole na pevné zemi a tak začínáme sestupovat podle nejistého popisu jižní stěnou k východu. Dostáváme se do nesprávného kuloáru a nechce se nám vracet. Svazujeme dvě 50m dlouhá lana a začínáme se na nich spouštět do převislého komína. Je tu vše zvětralé a volné kameny nás ohrožují stále více. Sedím u skoby a chystám další stanoviště na slanění. Pavel nade mnou náhle uvolňuje kus skály. Ta se kousek ode mne tříští a já dostávám dávku jak z kulometu. Jedna část zasahuje moje zápěstí, řvu bolestí a paže se mi barví krví. Polévá mne horkost z pomyšlení na nejhorší, ale je to jen kus naseknutého svalu. Pavel se spouští za mnou a obvazem vše fixuje. Ruka bolí, ale udržet se na laně to půjde. Po 150 metrech slanění neznámé převislé stěny moje pohorky dosedají na suť při úpatí stěny. Máme vyhráno a o jeden neplánovaný zážitek na sestupu navíc. Obcházíme Cimu Pikollu a vracíme se zpět do našeho bivaku. Budeme zde ještě jednu noc a ráno sestoupíme k autu. Ruka mne v noci budí bolestí, ale radost při vzpomínce na  přelezení Dibonovy hrany je daleko intenzivnější.

Láďa Šembera