Lezecký maratón

Watzman-Východní stěna, Mnichovská cesta, výška stěny 1 900m
obtíž: II-IV+ UIAA.

Je 25.června 1998 a když opouštíme Vamberk kapky deště
bubnují na střechu našeho auta. Počasí nám nepřeje, ale jsme
přesto rozhodnuti náš cíl uskutečnit. Tím se má stát vylezení
nejvyšší skalní stěny v Alpách. Za Prahou přestává pršet a v
Horní Vltavici, kde obědváme v místní hospůdce, slunko září na
modré obloze. Lepé děvy co lemují silnici k hranicím nás ne-
chávají v klidu, neboť těch pár "mařen" co máme všichni čtyři
do hromady by nestačilo ani jednomu na pár minut. Na celnici
ve Strážném jsme prvně po "sametu" odstaveni německým celníkem
k prohlídce auta. Ale znáte to, když někdo nepovolaný vleze ho-
rolezcům do auta. Následuje nádech a zakoulení očima v sloup a
popřání šťastné cesty k výstupu. Chvíli jedeme po německé stra-
ně, chvíli po rakouské. Celnice zde již ztratily své poslání a
jen prázdné budovy nás upozorňují do kterého státu zrovna
vjíždíme. Míjíme Salzburg a stoupáme do hor směr Berchtesgaden.
Před tímto horským střediskem odbočujeme k jezeru Konigssee, kde
bude parkovat naše auto.
Zde máme dvě možnosti. Jet lodí po jezeru do St. Bartholoma
nebo pěšky přes hřeben pod východní stěnu Watzmanu. Po zjištění,
že lodní lístek stojí jen 10,50 DM, jsme ušetřeni pětihodinového
pochodu náročným terénem. Síly bude třeba do stěny. Poslední lodí
v 16,45 hodin odplouváme po jezeru k našemu cíli. Ocitáme se na
vodě obklopené skalními masivy čnící nad hladinu jezera kolmo do
výše jednoho kilometru. Uprostřed jezera loď zastaví, vypne motor
a plavčík s trubkou vystoupí na bok lodi. Proti stěně spustí libé
melodie a několika násobná ozvěna se line dolinou nad hladinou
jezera. Nádherný zážitek a trochu originální nástup na horolezec-
kou tůru. Po dvaceti minutách připlouváme do St.Bartholoma. Je zde
kostelík a restaurace s několika stánky suvenýrů. V kostelíku si
přejeme všichni šťastné pořízení ve stěně a bez velkého zdržování
vyrážíme vstříc dolině. Čeká nás hodinové stoupání pod stěnu.
S ubývajícími stromy a přibývající výškou se nám stále více
odkrývá stěna Watzmanu. Je to mohutná vápencová hradba skal pod-
kovovitě uzavírající dolinu. Tato skalní stěna je nejvyšší stěnou
v Alpách. Nadmořská výška tří vrcholků Watzmanu není nikterak
vysoká 2 713m. Zato východní stěna tohoto masivu ční nad dolinou
do výše 1 900m. Našim průvodcem je horolezecký časopis Montana,
kde jsou zakresleny výstupové možnosti. Už z dálky si typujeme
trasu "Munchener weg". Její směr se nám zdá orientačně přijatelný,
ale z dálky bývá vše jinačí. V závěru doliny hodláme přenocovat a
ráno vyrazit do stěny. Nacházíme travnatou plošinu u starého
ohniště, kde za několik minut v něm planou plameny života. V ne-
dalekém sněhovém poli se chladí pivo, prostě idyla. Uleháme do
spacáků a hledíme na náš zítřejší cíl. Je veliké teplo, až mám
obavu o počasí. Také se po půlnoci projevuje. Oblohou začíná
probleskovat a s prvními kapkami deště mizíme pod nedaleké bal-
vany. Zbytek noci trávíme v jejich úkrytech a když se ráno opět
scházíme, obloha září modří. Něco posnídat a hajdy do stěny.
Strmá stezka nás vede k sněhovému poli. To končí při úpatí
stěny, kde je odtátý sníh a trhlina, raději se nedívat. Nezbývá
než přeskočit přímo do stěny. Začíná se odehrávat lezecký maraton.
Vždyť nás čeká na 60 lezeckých délek lan, téměř 3 000 m volného
lezení. První směr udává šikmá, široká rampa a její pravou částí
vede náš výstup. Stěnky se střídají s policemi, kouty se spárami,
lehčí terén s velice špatnou možností zajištění. Na jednu délku
lana jednu či dvě skoby na jištění. Je problém v kompaktním vá-
penci najít tenkou puklinu pro skobu. Lezu celou stěnu jako první.
Tvoříme jedno čtyřčlenné družstvo spojené vzájemně dvěma lany.
Často jsem peskován za moje zatlučené skoby, to když jdou při
opětovném vytloukání vytáhnout pouhou rukou. Skála už je ale ta-
ková. Problém nastává při dolezení k sněhovému poli, které jsme
zde nečekali. Kopu silou stupy a topůrkem kladiva hledám oporu pro
ruce co by chytu v tomto strmém firnu. Ještě, že pole vždy končí
s délkou lana. Přivazuji lano ke skobě napevno a ostatní ručkují
po laně ke mně. Aby se člověk nevybál, to by přeci nebylo ono.
Asi po první třetině stěny končí naše rampa mnichovské cesty. Dále
povede náš výstup až na vrchol Watzmanu po Berchtesgaden weg. Dal-
ší směr udává kout. Je zde však plno sněhu a nezbývá než postupovat
obtížnější stěnou vpravo. Za mnou se ozývají vzdechy únavy toužící
po odpočinku. Zalézáme pod převis a vychutnáváme jídlo plnými dou-
šky. Tato stěna je dnes velmi dobře zásobena vodou. Tající sníh
tolik nepříjemný při překonávání, vytváří nespočet potůčků a vo-
dopádů, doplňující naše vyschlá hrdla. Čas však běží a je nutné
pokračovat ve výstupu. Po dvou třetinách stěny dolézáme k větším
převisům. Právě včas. Jsme ve stěně přes deset hodin a ani jsme
nepostřehli, že se zatahuje obloha a začíná hřmět. Soukáme se pod
převis a už je tu déšť. Ten rychle sílí a hřmění je stále blíže.
Asi jsme se v kostelíku St.Bartoloma málo modlili. Rána jak z děla
a ti co drží pláštěnku nad sebou v převisu dostávají elektrický
výboj jak z ohradníku.
Jak bouře rychle přišla, tak odešla. Trochu mokří, ale živí
přemýšlíme co dál. Bivak zde, to by bylo studené peklo. Kapající
voda v převisech a před námi odtrh sněhového pole! Z průvodce vím,
že by tu poblíž měla být bivaková chatka. Vylézám mokrou stěnkou na
rampu na níž spadá sněhové pole. To končí kdesi pod obrovskými pře-
visy. Co však spatřuji mě začíná vracet teplo do těla. Na sněhu se
klikatí horolezecké lano. Jde jistě o fixní ukotvení a kam asi může
vést? K chatce bivaku! Dvakrát škubnu zda drží a už ručkuji k jeho
konci. Mám ji! Řvu stěnou a za několik minut jsme všichni v suchém
plechovém krytu, akorát pro nás čtyři. Asi to s tím modlením nebylo
tak špatné. Je tu těsno, ale dá se vařit, sušit, prostě opět pohoda.
Je zde i kniha výstupů a dnes tam přibude další zápis. Horolezecký
klub Vamberk-Láďa a Pavel Šemberovi, Mirek Hovad, Standa Šreibr -
"Munchener Weg" 26-27.6.1998.
Celou noc prší. Ráno s východem slunce přestává a mraky se
pomalu začínají trhat. Jako by nás příroda chtěla odměnit za vče-
rejší útrapy. Od chatky vede skalní pilíř a další sněhové pole. Po
jeho zdolání se ocitáme na jednom z mnoho žeber, která snad už ve-
dou konečně k vrcholu. Ustupující mraky pomalu odkrývají vrcholový
hřeben Watzmanu. Naše žebro ústí na jeho jižním vrcholku. Trvá nám
však ještě pár hodin než mohu prsty do V poslat zprávu ostatním,
že není kam stoupat. Obrovská radost nás všech u vrcholového kříže
se prolíná do našeho vzájemného objímání. Po 28 hodinách ve stěně
jsme splnili náš sen, prostoupit nejvyšší skalní stěnou Alp.
Opět začíná drobně pršet. Rychle raději dolů. Sestoupit zá-
padní stěnou do doliny k chatě, kde nás čeká zasloužený tuplák
bavorského piva a dalších několik kilometrů pro naše auto k jezeru
Konigssee. Relí rakouskou dálnicí do Dolního Dvořiště a v první
české hospůdce ve 23.00 pojíst dobré menu a oslavit náš výstup. Ani
se nechce věřit, že jsme před několika hodinami stáli na vrcholku
Watzmanu.
Láďa Šembera