Ráj lezců Dolomity 

Marmolada 3 343m-jižní stěna, Via Ideala, výška stěny 900m
obtíž: 7-UIAA






Italské Dolomiti se staly rájem všech nadšenců skalního le-
zení. Jejich výhodná poloha a stálejší slunečné počasí láká k
nespočtu nádherných skalních výstupů.
Koncem léta 1993 sedím v autě spolu s Jirkou Plockem, Pepou
Voděradským a Petrem Čížkem. Projíždíme Brenerským průsmykem a
míříme k nejvyšší hoře Dolomit-Marmoládě 3 343m. V Malé Kapele
zanecháváme auto a stoupáme dolinou Ombreta pod mohutnou jižní
stěnu Marmolády. Kolmá stěna na nás působí úchvatným dojmem.Při-
pomíná mi severní stěnu Triglavu. Je však daleko kompaktnější a
svojí kolmostí daleko obtížnější na průstup. Vede zde nespočet
těžkých horolezeckých výstupů. My jsme se rozhodli vystoupit
cestou "Via Ideala", která se stala v šedesátých letech nejtěžší
cestou Dolomit. Vede ideálně rovným směrem na vrchol Marmolada di
Rocca 3 264m. Zde také končí lanovka vedená západním hřebenem.
Severní svahy Marmolady jsou pokryty ledovcem a lyžaři zde mají
možnost celoročně provozovat svůj sport. Jižní stěna však patří
jen málo vyvoleným zkušeným horolezcům. Dva malé stany nedaleko
chaty Ombreta se stávají naším druhým domovem. Pod stěnu to máme
tak 20 min. pochodu skalní sutí. Malebná dolina s krásnými západy
slunce nad Civetou 3 220m vzbuzuje pocit nostalgie.
Ráno je chladné a vstávat se moc nechce. Jižní stěna však
dává naději na celodenní teplé sluneční záření. Chtěli bychom
vystoupit stěnou za jediný den, ale přesto do batohu ukládám více
oblečení, co kdyby to nevyšlo. Vždyť prvovýstup trval tři dny a
noci jsou už chladné. Jirka s Pepou už nalézají do první délky.
Já s Petrem si stříháme kdo začne první lézt. Je radost mít rov-
nocenného spolulezce a celý výstup se střídat v tak těžké stěně
při lezení. Po nástupu do stěny je jasné, že naše paže budou dnes
celý den vystaveny nespočtu shybů, nohy nespočtu stojů na špičkách
a balancování nad stále se zvětšující prázdnem pod nohama. Hned
třetí délka má těžké místo. Je na Petrovi aby si sní poradil.
Přelézá těch padesát metrů délky v pohodě a je řada na mě. I já
jsem celkem bez problémů a teď je řada zase na mě vyvést další
délku. Směr udává stometrová spára do které lze zasunout dlaň a
její pomocí se přitáhnout. Rovněž jedna bota lezečky zaklíněná ve
spáře dává pocit jistoty. Tak to jde celých sto metrů dál a dál.
Spáru střídá členitější stěna s drobnými chyty a po šesti stech
metrech nás čeká klíčové místo ve výstupu. Je to velká hladká
plotna s minimálními chyty a stupy. Je zajištěna dvěma nýty. Máme
to však ještě těžší. Po plotně stékají prameny vody a udržet se na
mokrém vápenci je kus umění. Délka vyšla na Petra. Trochu s ní
zápasí, ale daří se mu ji nakonec přelézt. Je řada na mě. Visím
za konečky prstů, nohy mi vlají vzduchem, jak se snaží nalézt někde
oporu. Při pohledu na suťové pole kamení do hloubky šesti set metrů
mne polévá horkost. Exponovanost stěny je úžasná. Tep mi vyskakuje
na sto padesát a v poslední chvíli, když už myslím na vyvěšení do
lana, nalézám drobný stup a oporu. Zhluboka vydechuji a těžké mís-
to mám za sebou. Trochu nás to místo zdrželo a dvojice před námi
se vzdálila. Žlab vedoucí až na vrchol naší cesty musíme oblézt
jinudy. Valí zde proudy vody z tajícího sněhu na vrcholu. Traver-
zujeme stěnou vpravo a dostáváme se pod asi dvě stě metrů vysoký
vrcholový komín. Zabráni do lezení ani nesledujeme, že se začíná
rychle smrákat. V kolmém komíně už je tma. Oznamuji Petrovi, že to
vypadá na bivak. Nemůže to pochopit a zkouší dál výstup komínem.
Jeho výrok "Ono to fakt po tmě nejde", se vrací na polici ústí ko-
mína. Bivak ve stěně pro Petra první v životě. Navlékáme na sebe
vše co máme, dojídáme a dopíjíme co zbylo. Víme, že zítra nás čeká
k vrcholu jen tento komín a pak budova lanovky s občerstvením.
Sedíme nad sebou v komíně připoutáni ke skobám a vzpomínkami
si krátíme počátek dlouhé noci. Jirka s Pepou určitě dolezli až na
vrchol, neboť se na naše volání neozývají. S námi se kamarádí jen
chlad. Zalézám nohama do batohu a poslouchám šustění igelitu, to
jak se do něj snaží Petr zabalit. Únavou podřimujeme, ale spánku
se to moc nepodobá. Až nad ránem usínáme trochu tvrději. Zalíbilo
se nám v tom našem bivaku tak, že čekáme až na nás dopadnou první
paprsky slunce, ty dokážou zahřát, stejně jako úzký komín vedoucí
k vrcholu. Soukáme se komínem až na jeho konec, kde k našemu
překvapení dolézáme nad střechu lanovky. Stačí slézt stěnkou,
počkat až kabina lanovky zmizí dolinou a přes zábradlí přeskočit
do nitra budovy. Sundáváme ze sebe to naše lezecké nádobí a pře-
souváme se do místní restaurace. Italská rodinka se zajímá, kdeže
jsme se tam vzali a když se dozvídá, že jižní stěnou, s typicky
italským temperamentem nám blahopřejí a na konec se s námi fotí.
Pivo nám však nekupují, to musíme sami. Slavíme přípitkem a opou-
štíme stanici lanovky. Čeká nás výstup po hřebenu na hlavní vrchol
Marmoláda-Punta Penia 3 343m a sestup po zajištěné cestě do vý-
chodního sedla. Podejít V stěnu a přes sedlo Ombreta sestoupit k
našim stanům. Máme na to celé odpoledne a tak se často zastavujeme
a kocháme pohledy na značnou část Dolomit. Je nádherný srpnový den.
Ke stanům docházíme jen o pár hodin později než Jirka s Pepou. Těm
se podařilo přespat na chatě Marmolada na hlavním vrcholu. V noci
začíná drobně mrholit a měnit se počasí. Zanecháváme ve stanech
nepotřebné věci a sestupujeme k autům, abychom si týden užili
italského slunce nedaleko jezera Lago di Garda. Zde je nespočet
nádherných lezeckých oblastí a teplé jezero ke koupání. Po týdnu
se vracíme zpět pod jižní stěnu Marmolády. Naše plány však kazí
příchod podzimu. Na vrcholcích jasně svítí čerstvý sníh a výrazně
se ochladilo. Přesto se Jirkovi s Pepou daří výstup "Moderní časy"
a mě s Petrem výstup na hlavní vrchol Marmolady "Via Tomason".
Chata na vrcholu je už však uzavřena a nás čeká sestup po zasně-
žených a zmrzlých skalách zpět. Podařilo se v jednom dni. Hůře
dopadli naši kamarádi. Ti se vrátili značně vyčerpáni až třetí
den. Už jsme měli obavy, ale vše dobře dopadlo.

Láďa Šembera