Sám = sólo 

Matterhorn 4 478m, Hornligrad, výška stěny 1 100m, obtíž: III-IV UIAA

Mont Blanc 4 807m, z Chamonix - Bossonský ledovec, Západní hřeben

Je srpen 1989 a já prvně v životě přejíždím v Rozvadově zápa-
dní hranici. V mém pase jasně svítí vstupní víza do SRN, Švýcarska
a Francie. Státní moc mi dala po deseti letech žádostí možnost ko-
nečně spatřit Alpy. Sedím však v autě sám. Nikdo z rodiny ani z ka-
marádů tuto možnost nedostal. Nevadí! Do sametové revoluce zbývá
jen pár měsíců.Po loňském působení na Pamíru si více věřím a mám
natrénováno. Trasu od pekelského dřevěného mostu na Chlum znám zpa-
měti, vždyť jsem ji běhal pětkrát do týdne. Jen mám obavu, aby mne
nezradilo auto Škoda 110, které se začíná stávat středem pozornosti
západních obyvatel.
Mým prvním cílem nemůže být nic jiného než to nej…!
Eiger 3 970m nad mořem vysoká hora a jeho severní stěna, tolik pros-
lulá svojí nedostupností. Když ji prvně z Grindelwaldu spatřím, je
mi jasné, že sám na tuto stěnu nikdy mít nebudu. Pokouším se však o
výstup západní stěnou. V první třetině stěny mi výstup přerušuje po-
časí. Zbíhám na poslední chvíli k autu a už se valí průtrž mračen.
Odehrává se mohutná bouře. Voda strhává kamennou lavinu z východních
srázů Eigru a její balvany dopadají až do Grindelwaldu několik stovek
metrů od místa, kde parkuji. Dolinou znějí zvony a během několika
minut najíždí mechanizace k likvidaci kamenů. Švýcaři se představují
ve své dokonalosti.
Ráno zahalila vše hustá mlha. Opouštím Bernské Alpy a stále v
mlze mířím na sedlo Grimsel 2 160m. Po jeho minutí se jako kouzelným
proutkem mlha trhá a já spařuji Walliské Alpy v celé své kráse. Je
zde nejvíce vrcholů přes čtyři tisíce a jim vévodí nejkrásnější hora
Alp Matternorn 4 478m. O této hoře se mi zdálo nejvíce snů. Teď, když
ji prvně v Zermattu spatřuji mám mrazení v zádech. Skutečnost předčí
všechny fota či popisy. Musí se vidět. Jedinou mou touhou je stanout
na jeho vrcholu. Jen jest-li jsem si neukrojil velký krajíc. Jsem sám
a na horského vůdce nemám peníze. V 16.00 opouštím Zermatt. Mým cílem
do večera je švýcarský hřeben. Počasí zatím přeje a tak po několika
kilometrech stoupání v 21.00 ulehám do spacáku kousek od nástupové
stěny. U nohou mi leží pyramida 1 100m vysoká a její vrchol ozařují
jasné hvězdy noční oblohy. Idyla na kterou se nezapomíná. Únavou brzy
usínám. Kolem čtvrté ranní mne budí hlasy přicházejících horolezců.
Je ještě tma. Sleduji pohyb jejich svítilen, právě nastupují do stě-
ny. Z teplého spacáku se mi ještě nechce a tak čekám, jak rychle bu-
dou postupovat. Docela jim to jde a já opět usínám. V šest hodin už
však balím nepotřebné věci pod balvan a s nejnutnější výstrojí nastu-
puji do stěny. Sólové lezení vyžaduje naprosté soustředění a jistotu.
Pomalu si na tu samotu zvykám. Jsem však ve výhodě. Můj postup je da-
leko rychlejší, neboť se nemusím zdržovat vzájemným jištěním. Ještě
za tmy dolézám první dvojici. Je to horský vůdce a na laně za sebou
má klienta až z Japonska. Nechci se za nimi vést a tak je míjím stěn-
kou napravo. Hřeben je zde široký a umožňuje libovolný postup. Začíná
svítat. Východní stěnu Matterhornu barví slunce do zlatova. Úkaz
trvající jen několik minut. Rychle fotím a pokračuji ve výstupu.
Z dálky tato hora budí dojem kompaktu. Ve skutečnosti je to však do-
slova hora kamení a jen se divím, že to vše drží pospolu. S paprsky
slunce odtávají zmrzlé kamínky a řítí se stěnou dolů. Sviští ve vyso-
kých tónech a nemít přilbu, už bych nestačil uhýbat. Míjím další
dvojici lezců. Následuje těžká kolmá stěnka a nad ní první sněhový
hřeben. Obouvám na boty stoupací železa, do ruky beru cepín a jeho
pomocí začínám postupovat dál. V klíčovém místě visí silné fixní la-
no. Chci však dosáhnout vrcholu bez cizí pomoci. Traverzuji do seve-
rní stěny, kde je dostatek ledu na postup pomocí cepínu a stoupacích
želez. Přímo ideální podmínky na tuto techniku postupu. Jsem v pohodě
bez větší únavy a po 11.00 hodině dosahuji svého snu, Matterhornu
4 478m. Je bez mráčku a pohledy na všechny strany kouzelné. Spolu s
dvěma Italy, kteří dolezli JZ hřebenem si podáváme ruce a navzájem se
fotíme. Sestup stěnou byl daleko rychlejší, stejně jako úprk do
Zermattu.
Je to právě 24 hodin co jsem ho opustil. Následující den odjíž-
dím k Ženevskému jezeru odpočívat, abych nabral síly na nejvyšší horu
Alp. Celodenní lenošení na břehu jezera mi rychle navrátilo sílu. Do
Chamonix přijíždím v podvečer. Toto horské městečko má své kouzlo.
Tudy procházely dějiny horolezectví při prvních pokusech o výstup na
nejvyšší horu Alp Mont Blanc 4 807m. Rozhodl jsem se pokusit o výstup
na tuto horu stejně tak, jak se to podařilo prvovýstupcům, Bosonským
ledovcem a Z hřebenem. Na druhý den v deset hodin dopoledne opouštím
Chamonix a stoupám lesnatým terénem na mezistanici lanovky Plan de
Aiguille. Přes suťoviska se dostávám až k ledovci Bossons. Po ledovci
proudí prameny vody. Zjišťuji, že bez stoupacích želez to nepůjde.
Led je příliš tvrdý a vydatně to klouže. Ocitám se mezi seráky a
množstvím trhlin které jsou mnohdy hluboké, že nelze spatřit jejich
dno. Uvědomuji si nebezpečnost mého sólového postupu tímto terénem.
Propadnout se do trhliny by byl můj jistý konec. Jedinou mou orien-
tací po ledovci jsou staré stopy vedoucí k chatě Mulets ve výšce
3 051m. Tato chata ční na skalním výběžku uprostřed ledovce. Když ji
míjím, ani se nezastavuji. Dnes chci pokračovat ve výstupu do osmná-
cté hodiny a pak zabivakovat. To se mi splňuje na poslední skalní
ostruze ve výšce 3 530m. Je zde plošinka, právě tak na můj spacák.
Po urovnání kamenů je to ideální lože. Vařím si polévku, čaj na
zítřejší výstup a sleduji jak se dolina nad Chamonix zatahuje různo-
barevnými mraky. Pozvolna se začíná odehrávat věc, kterou spatřuji
prvně v životě. Bouře pode mnou, kterou sleduji z výšky mého nekry-
tého bivaku. Dole v Chamonix je určitě řádný liják. Zde však jen
drobně poletuje sníh. Je to přírodní kouzlo a jen mám obavy, aby
mraky nevystoupily výš. Raději mizím ve spacáku a únavou brzy usínám.
Ráno před čtvrtou hodinou mne budí chlad. Obloha je vymetená, svítí
Měsíc a vše zmrzlo na kost. Nepotřebné věci ukládám do spacáku a jen
s teleskopickými hůlkami pokračuji k vrcholu. Zmrzlý sníh výborně
nese a tak brzo dosahuji sedla a chatky Valot 4 382m. Zde se sbíhá
můj výstup s klasickou cestou a je rázem po samotě. Davy lidí tou-
žící po vrcholu Mont Blancu tu tvoří řetěz vinoucí se po západním
hřebeni. Většina těžce oddychuje a má problémy s výškou. Já se cítím
ve skvělé formě a o půl osmé, právě po východu slunce, dosahuji
vrcholu Mont Blancu 4 807m. Začíná nádherný den s úžasnou viditelno-
stí. Spatřuji v dáli i Matterhorn, můj první splněný sen. Fotím vše
kolem a po nabažení pohledů a uspokojení, mizím stejnou cestou zpět
do údolí.
Z Matterhornu to byl úprk, ale zde sprint. V 13.30 hodin
odemykám auto v Chamonix a načínám na oslavu zlatý český mok.

Láďa Šembera